HISTORIE MODELU
V sedmdesátých letech hledal British Leyland ve svém koncernu možného nástupce v rally úspěšného Mini. Nakonec byl vybrán model model TR7 od Triumphu se čtyřválcovým, šesnáctiventilovým 2L motorem - tato volba se nakonec ukázala jako ne zcela šťastná a brzy bylo jasné, že motor bude potřebovat značně posílit. Model TR7 byl pod názvem TR8 na americkém trhu nabízen s benzínovou 3,5L V8 z Range Roveru a ta se nakonec také ubytovala pod kapotou továrních TR7 v upravené verzi a poskytující 300 koní. Protože TR8 nebyla nabízena na evropském trhu, model byl oficiálně homologován pod názvem TR7 V8.
Vzniklý vůz s charakteristickým zvukem byl velmi oblíben mezi diváky a byl i vcelku úspěšný na závodních tratích, zejména na asfaltech. Za volantem továrních vozů se střídali Tony Pond, Simo Lampinen nebo třeba také Per Eklund. Zejména Tony Pond je s vozem více než svázán, neboť jej na tratích vodil od roku 1976 do 1981, kdy poté přeskočil do Chevetta HSR týmu DTV (v roce 1979 řídil Talbot Sunbeam). Během této éry se mu podařilo ukořistit několik vítězství na britské a belgické půdě - obzvláště pak 2x Manx a 2x Ypres 24h v rámci mistrovství Evropy - ale také často svůj vůz parkoval po škarpách.
Díky těžkému motoru totiž nebylo řízení TR7 V8 úplně nejjednodušší - zejména na šotolině rád nabral směr, který nebyl vždy v souladu s pokyny jezdce. V době provozování TR7 V8 ještě nebyly všechny soutěže dnešního formátu s rozpisem, ale často se jelo podle mapy. Tyto soutěže vyžadovaly spíše velkou hravost vozu, a tam TR7 prostě na konkurenční vozy, zejména Ford Escort, nemohla pomýšlet. Posledním velkým úspěchem pak bylo 3. místo Pera Eklunda na WRC Rally 1000 jezer ve Finsku v roce 1980. Na konci roku 1980 byl tým rozpuštěn a vozy rozprodány.
NÁŠ VŮZ
Továrně postavený vůz, který byl původně v LHD konfiguraci pro jednoho z evropských továrních jezdců BL. Následně byl vůz přestavěn do RHD podoby, minulý majitel jej však vrátil do původní LHD specifikace.
